Proč jsem se rozhodla udělat rok 2018 zlomový

2. prosince 2018 v 12:48 | poorlittlerichgirl |  Myšlenky
Je šílený, jak moc to všechno zase letí. Kdybych měla shrnout těch dosavadních 11 měsíců, které máme z roku 2018 za sebou, vlastně ani nevím, co bych vypíchla. Kromě úspěšně dokončeného prvního ročníku na univerzitě a výletu do New Yorku, který byl jako vytržením z reality a důkaz o tom, že sny se plní, jsem se opět nedokázala posunout tam, kam jsem si přála. Život mi ubíhá mezi prsty a já jsem pořád tady, na jednom místě - nenaplněná a svým způsobem i nešťastná. A to nutně potřebuju změnit. Život mi utíká mezi prsty a já to zatím neodkázala zastavit. Nedokážu ze svých dní vytěžit maximum, nedokážu se radovat z maličkostí. A hrozně moc si to přeju zase všechno vybudovat znovu. Nechci nic vracet, chci začít přesně tam kde jsem, s tím co mám. A že toho mám požehnaně.

Pojďme si to shrnout:
  1. Mám milujicí rodinu, která mě maximálně podporuje. Možná i víc, než si zasloužím a vlastně mam tak trochu pocit, že můj boj bojují spíš oni, než já.

  2. Jsem zdravá a všichni kolem mně taktéž. A to je ten největší dar, který je potřeba mít na paměti stále, když má člověk tendenci stěžovat si na maličkosti.

  3. Mám milujícího přítele. Mám člověka, kterému můžu stoprocentně věřit a který je natolik odvážný, že mě miluje i se všemi mými chybami, výkyvy, nedostatky a vrtochy. Člověka, kterému jsem odevzdala do rukou svůj život, který chci spojit v jeden společný. Děkuji za to.

  4. Uvědomuji si, co dělám špatně a proč šťastná nejsem. A to je ten první a nejdůležitější krok k tomu to změnit. Posunout se na svojí cestě, protože už nechci marnit ani jeden jediný den.
A je to právě bod číslo čtyři, kterému se chci v následujících několika článcích věnovat, protože naprosto věřím tomu, že pokud se mi povede se konečně vymanit z tohohle proklatého kolotoče, markatně se vylepší i body všechny předchozí - včetně vztahů i vlastní psychické pohody, která toho bude asi největším důkazem.

Děkuju za to, co mám a těším se na to, co bude. <3


 

Prokletí perfekcionistek

1. srpna 2015 v 23:04 | poorlittlerichgirl |  Myšlenky
Dneska jsem se tu rozhodla rozepsat o něčem, co už mě nějakou dobu trápí, ale až nedávno, díky jednomu fóru, přišlo uvědomění. Nejsem mrtvá, líná ani pasivní, jak by se možná mohlo vzhledem mojí aktivitě/neaktivitě zdát, ale i když jsem se to snažila dlouho nepřipouštět, mám problém.

S hřejivým pocitem vzpomínám na ty časy, kdy jsem si bezstarostně blogovala o tom, co mě bavilo, lidi to četli (nebo vlastně ani nemuseli) a já z toho měla radost. Každý den jsem se nemohla dočkat, až si sednu k počítači a znovu se se všema se podělím o to, jak jsem se ten den měla, co všechno jsem zažila a na co se těším zase zítra. Teď už ne, teď už to tak není. Nemůžu normálně publikovat článek, protože předem vím, že mu bude něco chybět. Něco, co mu já dát nemůžu, a proto bude lepší ho zatím nezveřejňovat. Když už se k tomu ale rozhodnu, začne mi vadit, že je jenom jeden. Jeden článek přece není blog. Ani dva, tři nebo čtyři články ještě netvoří dobrý blog, takže můj blog vlastně nemá žádnou cenu a měla bych to raději smazat.

A netýká se to jenom blogu. Mně prostě musí šlapat všechno, co lze teoreticky snadno ovlivnit - od oblečení, přes ikony na ploše, zalomení řádku v chatu nebo fotky na Instagramu, takže to nakonec dopadá tak, že oblečení nakupuju a zase prodávám, ikony přerovnávám, zprávy přepisuju a i když se mi šíleně líbí obsáhle Instagramy, kde se člověk může podívat měsíce a měsíce zpátky, na tom mém to zeje prázdnotou. Protože to je přece lepší, než aby mi to neladilo. Sečteno podtrženo - vítejte ve světě extrémů. Buď to bude perfektní a nebo to nebude vůbec.

Nejspíš si ani nedovede představit, jak moc únavné a těžké je dokončit tenhle neperfektní článek. To je zase ta druhá část mě. Proč bych se o něco snažila, když to stejně nikdy nebude takový, jaký bych chtěla? Některý věci prostě nejdou změnit a já se tak co pět minut utápím v myšlenkách na svoje nedostatky. Že se mi nelíbí tvar mých nohou, nosu nebo očí, že bych chtěla delší vlasy, hranatější obličej, víc pih nebo plnější rty a za žádnou cenu se toho nemůžu zbavit. Jsem moc ovlivněná ideálem, který jsem si vysnila. Ideálem toho, jak by podle mě měla správná holka vypadat a když se nějakým způsobem odlišuju, jsem automaticky ošklivá nebo méněcenná. Taky možná proto tak strašně hledám pravdu. Nepotřebuju jí mít, ale potřebuju jí znát. Potřebuju vědět, že se moje chování odvíjí na základě všeobecně platný pravdy, ne na základě mých vlastních domněnek. Jsem schopná se o ní dohadovat hodiny, jenom, abych se přesvědčila, kdeže teda vlastně je.

A na závěr malá děkovačka celýmu mýmu trpělivýmu flegmatickýmu okolí - zapracuju na tom, fakt, jenom se prostě zatím nedá svítit.


Kam dál

Reklama